Pařez

2. února 2011 v 21:15 | Petr Hynek |  Články
Žili byli lidé v jedné vesnici. Vesničani. Měli blízko do lesa, v kterém rostla spousta hub, ba i praváků, jak říkali bílým hřibům. A borůvek, brusinek, malin a všelijakých jiných lesních plodů. A taky tam našli dřevo do kamen. A hlavně tam byl přímo božský klid.

Byl tam klid. Než přišel on. Žil byl v jednom velkém městě v zahraničí, kam kdysi utekl před režimem. Když se režim změnil a on se dozvěděl, kolik u nás stojí půda a les, zasmál se, vytáhnul prkenici a ten les koupil. Stovky hektarů lesa.
Jenomže mu tam chodili vesničani.
"Víte, že je tohle můj les? Koupil jsem ho!," říkal jim výhružně.
"Chceme se jen projít, nasbírat trochu hub," nechápali dost dobře lidé z vesnice změnu, která se s "jejich" lesem stala.
"To jsou moje houby. V mém lese!", marně vysvětloval novodobý podnikatel.
Až jednou dostal nápad. "Ten les si oplotím!" A jak řekl, tak se i stalo. Nakoupil desítky kilometrů pletiva, nechal postavit kůly a natáhnout na ně drátěný plot. "Cha, cha, smál se, a máte po lese!"
Marně stáli lidé s košíkem a hrnečkem na maliny před touto novodobou "čínskou zdí", která se táhla až za obzor jak na jedné, tak na druhé straně vesnice.
Teď byl les opravdu jeho.
A tak pozval pár kamarádů ze zahraničí a společně postříleli zvěř. Ptáci raději uletěli, dokud nepřijde řada na ně. Stromy nechal porazit a dřevo prodal. Samozřejmě taky za hranice. Maliny uschly, podhoubí rovněž. "Máte po houbách," smál se vesničanům, těm buranům za plotem.
Sedl si na pařez a smál se na celé kolo. Byly to jeho pařezy.
Vesničané kroutili hlavou. Na houby jezdili desítky kilometrů daleko. Do lesa, který zatím nikdo neoplotil. Byly v něm stromy, chládek, houby, maliny, ptáci a božský klid.
A tak milý podnikatel skončil tam, odkud kdysi utekl. V Česku, za železnou oponou, kterou paradoxně nechal sám postavit kolem svého majetku. Ten příběh je pravdivý, vesnice leží kdesi v západních Čechách. Ale ruku na srdce, kolik takových plotů dnes a denně potkáváme kolem sebe a kolik jich sami stavíme. Kolem svých domů, zahrad, polí. Všechno oplotíme, pokácíme, vypleníme, až si nakonec unavení sedneme na pařez, který je sice náš, ale je to už jenom - pařez. A kolik takových plotů stavíme sami v sobě, kolem svého srdce, kolem své mysli, kam nikoho a nic nepustíme. Všechny dobré myšlenky, předsevzetí a úmysly pokácíme a vypleníme, až nakonec zůstane jen mrtvý pařez.
Ne stavět, ale bourat ploty je důležité. Jak k nám může přijít štěstí, když mu postavíme zeď? Jak chceme sami vyběhnout za štěstím, když máme kolem sebe železnou oponu? To právě ploty způsobují naši krátkozrakost, ztrátu perspektivního vidění světa, širokou otevřenost našeho srdce a naší mysli. Není divu, že lidé za nimi obvykle zůstávají sami.  
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vivien.viv vivien.viv | E-mail | 28. února 2011 v 8:26 | Reagovat

Všechno je tady krásný, teplý a milý, připadám si tu jako doma :o). Děkuju za básně, články, za všechno :o) viv.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama