Stromy a my

25. listopadu 2011 v 14:09 | Petr Hynek |  Články
Ptal se strom stromu: Jak dlouho tady budeme takhle stát?
Dokud nás neporazí člověk.
Člověk? Proč by nás měl porazit?
Aby si s naším dřevem zatopil v kamnech.
Zatopil? Cožpak nás spálí? A co z nás bude pak?
Přece popel.
Popel? :-O
Ale víš co, my rosteme hodně dlouho a než vyrosteme, tak bude popel i z těch lidí, co teď kolem nás chodí a chovají se, jako by tu měli být věčně...
Taky z lidí bude popel? Tak to jsme na tom stejně.
Ano, ale oni si myslí, že jsou něco víc než my.
Ó, jak jsou bláhoví...

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 anazuz04 anazuz04 | Web | 25. listopadu 2011 v 14:20 | Reagovat

Krásné :)

2 Sharaniel Sharaniel | Web | 25. listopadu 2011 v 16:29 | Reagovat

Krásné a velice výstižné.
Jak je to neskutečně pravdivé a ironické.

Konečně mohu říct, že jsem nalezla blog, který stojí za to pravidelně navštěvovat. Abych se na nějakou stránku pravidelně a ráda vracela se mi moc často nestává :) Vážně skvělá práce, hlavně nepřestat!

3 pavel pavel | Web | 25. listopadu 2011 v 17:46 | Reagovat

Krásná úvaha. Naštěstí mnohé stromy nás i přežijí.

4 Petr H Petr H | E-mail | Web | 25. listopadu 2011 v 18:12 | Reagovat

[2]: Díky. Zatím nemám v úmyslu přestat :-)

5 Osho Osho | 25. listopadu 2011 v 19:33 | Reagovat

Ano, je to tak. Momentálně sice chodím na prořezávky do lesa, abychom měli čím doma topit, ale tak nějak v duchu děkuji stromům, že mi umožní přežít zimu. Naši předkové děkovali duchům zvířat, které zabili. Vážili si jejich života, ale bez masa by nepřežili. Zrovna tak poděkovali stromu, který porazili. Jinak to nešlo. Dnes je to jinak. Lesy se kácí ve velkém, zvířata se zabíjejí jak na běžícím pásu. Nikdo nikomu neděkuje. My si přece můžeme brát z přírody vše co potřebujeme. Jsme pány tvorstva, tak co. Jenže jednoho se budeme hodně a hodně divit, až nám příroda připomene, že jsme pouze a jen její součástí. Tak jen doufám, že si poražených stromů vážím dost. Nerad bych se jednou probudil s úlekem, kdy do okna do ložnice bude nakukvat statná borovice, zakýve se a prohlásí:" Hele, to je on..."

6 Osho Osho | 25. listopadu 2011 v 19:39 | Reagovat

A nezapomeňte - jsme tady jen na návštěvě. A to nejen na tomto blogu :-).

7 malé srdce malé srdce | Web | 25. listopadu 2011 v 21:33 | Reagovat

Z filmu malý Budha:
"Co je to pomíjivost?"
"Vidíš všechny ty lidi?"
Od teď za sto let tu už nikdo z těchto žijících lidí nebude. - To je pomíjivost!"
____________________________

Nikdy nezapomenu na ten dar poznání, který mi kdysi jeden strom předal a při kterém jsem ztratil normální vědomí, které bylo nahrazeno jakýmsi jiným vědomím! Byl to jeden mohutný strom tenkrát v lese, který si mě zavolal v prudké sněhové bouřce a já jsem uslyšel jeho hlas a když jsem se k němu přiblížil, hned jsem ho poznal. Potom jsem šel až k němu a objal ho ( nikdy před tím jsem to neudělal, ale tenkrát ano ) a najednou někdo vypnul vichřici a bylo jen neuvěřitelně průzračné živé ticho ( živé prázdno ) a to prázdno tak nesmírně pulzovalo a něčím bylo naplněné! Nikdy nebudu moct říct lidem, jaké to bylo ticho, protože na to neexistují pozemská slova! Světské ticho je oproti tomuto tichu opravdu ničím! Tam neexistoval čas - jedna setina sekundy mohla být klidně celým životem. A od té doby vím, že strom je živá inteligentní bytost.

8 Merry Merry | E-mail | Web | 26. listopadu 2011 v 8:59 | Reagovat

jé to krásne... to ako si opísal... hm... že si ľudia myslia že sú niečo viac aj keď nie sú práve naopak... to stromy sú niečo viac... sme na nich závislí... nehovorím o drevenom nábytku, o dreve do peca ale o kyslíku ktorý nám dávajú... je to jedno úžasné kúzlo... a tá fotka... keď sa na ňu pozerám, mám pocit ako keby som padala dole... a to si tam trafil presne... ja padám dole ale stromy tam stoja a hľadia na mňa z vrchu to oni sú viac než je... oni na mne nie sú závislí ale to ja na nich... pekne si to trafil to musím uznať... :D

9 malé srdce malé srdce | Web | 26. listopadu 2011 v 13:42 | Reagovat

Ještě jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi na tému stromů napsal toto:

Stromy tiše šumí,
povídají si,
ale není nikoho,
kdo by jim naslouchal.

Myslím si, že je velká škoda, že nenasloucháme stromům. Kolik bychom se toho od nich mohli naučit.

10 Bo Bo | 26. listopadu 2011 v 16:51 | Reagovat

Druhý deň sa ďakujem jazvecovi za jeho tuk, ktorý mi zázračne pomohol behom zastaviť pokročilý bronchokašel Ospravedlňujem sa mu, že ho raz ktosi zabil, plačem a prosím ho prepáčenie.
Ako ľudia ďalej ???

11 Petr H Petr H | E-mail | Web | 26. listopadu 2011 v 22:26 | Reagovat

[5]: Ano, poděkovat stromům, ale mám pocit, že jim stejně nemůžeme být nikdy dost vděčni už jen za ten vzduch, který díky nim dýcháme...

12 Petr H Petr H | E-mail | Web | 26. listopadu 2011 v 22:29 | Reagovat

[7]: Moc pěkně popsaný autentický, řekl bych až mystický zážitek, díky za sdílení, Zdeňku. Já když někdy jedu kolem hromad čerstvě pokácených kmenů, jako bych slyšel ty stromy plakat...

13 Lucerna Lucerna | Web | 27. listopadu 2011 v 19:22 | Reagovat

blahovi je nase druhe meno :D

14 Le fille Ash Le fille Ash | E-mail | Web | 27. listopadu 2011 v 20:09 | Reagovat

Myslím, že tady netřeba komentáře. Snad jen dodám: "Ano. Jak jsme bláhoví..."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama