Únor 2012

Zuby – pohroma huby

27. února 2012 v 22:20 | Petr Hynek |  Články
Vážení přátelé ano, žiju :-)
Pauza na tomto blogu byla způsobena mojí návštěvou u zubaře.
Mělo jít o "banální vytržení osmičky".

Jenže milý zub moudrosti se rozštípnul vejpůl a zubař mne objednal na operační vedle, tam ale měli čas až za tři hodiny. Další dávka anestezie, sekáčky, dláta, řezání šití, podrobností vás raději ušetřím.
Navíc pod tím zubem byl těžký zánět, který způsobil, že jsem se opět stal nemluvnětem...

Ano, nemohl jsem asi tři dny mluvit (proto nemluvně...), kousat, polykat, byl jsem schopen pouze kašovité dětské výživy, kterou jsem do sebe dostával skrz škvíru mezi zuby. Prostě kojenec :-)

Byl to těžký týden, ale člověk si aspoň díky té bolesti uvědomí mnohé, třeba:
cenu zdraví
cenu spánku
cenu přátel a rodiny
… no a taky cenu u zubaře :-)

Hlavně si ale člověk uvědomí (tedy někdy...), že není kam spěchat. Před návštěvou zubaře jsem měl práce od rána do noci kromě neděle každý den (aspoň v neděli odpočívám). Na pondělí hned po návštěvě zubaře jsem měl domluvenu řadu schůzek a "neodkladných" pracovních záležitostí, stejně tak po celý zbytek týdne.

A stačí malá nečekaná událost v životě a svět se vám totálně obrátí naruby.
Užívejme si každou vteřinu, vážně není kam spěchat ;-)

Lesní zimní meditace

19. února 2012 v 21:19 | Petr Hynek |  Články
Odmalička miluju toulky lesem. Les mě naučil hodně a nebojím se říct, že právě díky němu jsem si uvědomil mnohé. Les mne učil pokoře, trpělivosti, naslouchání druhým, vytrvalosti, odvaze, sdílení. Stromy jsou mými tichými společníky už řadu let. Obdivuji a ctím je pro jejich vlastnosti, které jsem zde právě vyjmenoval. Jsou to vlastnosti, které vás v žádné škole nenaučí. A přitom by se mělo jednat o základní a přirozené hodnoty člověka.

Každá procházka lesem mne nesmírně nabíjí, čistí a uklidňuje. Je to živá meditace s otevřenýma očima, které vnímají krásu kolem, ušima naslouchajícíma tichu i tajemným zvukům lesa, a nosem, vnímajícím tisíce nádherných vůní.

A tady je aspoň pár záběrů z mé poslední lesní meditace. Fotky sice připomínají podzim, ale jsou opravdu aktuální...







Jak jsem se stal větrem

16. února 2012 v 21:10 | Petr Hynek |  Články
Ne, nehulil jsem trávu :-) Ten nadpis je trochu nadnesený, i když...
Miluju jízdu na kole. Ale vždycky jsem nenáviděl protivítr. Tak vidíte, láska a nenávist v jednom sportu. Bylo to tak protivné, když člověk šlapal kilometry do kopce a těšil se, jak si potom užije jízdu dolů. Jenže za horizontem se do mne opřel silný protivítr a já musel šlapat i z kopce. Ty nadávky, co mi běžely hlavou, se sem nehodí...
A pak jednou do toho větru začalo i silně pršet. Pořádná průtrž mračen. Nejdřív jsem nadával ještě víc, ale pak jsem najednou pocítil, jak mně ty kapky omývají tvář a bylo to vlastně příjemné. Začal jsem se dívat na oba živly z jiného úhlu, snažil se jim porozumět, vcítit se do nich, až jsem se sám stal tím deštěm a větrem a celou tu jízdu jsem si začal nesmírně užívat. Vážně. Bylo to něco nadpozemského, jako když se duše spojí se svým zdrojem, v kterém jsou obsaženy všechny živly a vše je v rovnováze, kde láska a nenávist splynou v jedno a je to dokonalé.
Od té doby miluju "pozemské" živly a rozumím jim. Usměrňují nás, nastavují nám zrcadlo - ukazují, jací jsme a očisťují nás. A to vše v jediném, přítomném okamžiku. Žij tady a teď, staň se sám tím živlem, přijmi ho nebo tě v momentě rozdrtí silou tvé vlastní nenávisti.
Volba je vždycky na nás. Svět je skvělé místo pro učení a život sám je ta nejlepší škola.

Cesta za sluncem

15. února 2012 v 21:20 | Petr Hynek |  Foto

Každý jedeme svou vlastní stopou...

Svět podle médií

15. února 2012 v 21:09 | Petr Hynek |  Články
Několik málo lidí se dohodlo, jak bude svět vypadat.
A svět tak vypadá.
Stačilo k tomu málo.
Ovládnout lidské myšlení za pomoci médií, která jim patří.
Lidé věří tomu, co vidí, slyší a čtou v těchto médiích.
Pomalu ale docházejí na to, že to všechno je podvod.
Postupně zase víc začínají věřit sami sobě.
A chtějí lepší svět - svět podle sebe.
Až se probudí většina, svět takový bude.
A tento magický rok 2012 má k tomu ty nejlepší předpoklady.

Vybojovat své království

11. února 2012 v 21:59 | Petr Hynek |  Citáty
Musíme využít všech prostředků
nám daných ve prospěch lidstva.
Tedy i ve prospěch svůj.
Každá myšlenka, každé slovo
a každý čin se počítá.
Všechno má svůj význam.
Každý má jiné dary a jiné zbraně.
Vybojovat své boží království
musí každý sám za sebe.
Ale není to tak těžké.
Dítě by se tomu jen zasmálo,
jak snadný je to úkol...
Dospělý vidí jen samé překážky.
Ale co jsou to ony "překážky"?
Jsou to jen přeludy naší mysli,
zažité konvence společnosti,
na něž jsme dobrovolně přistoupili
a přijali je i za své normy.
Je to až směšné, jak se
celý život pachtíme za poznáním,
které je každému dítěti vlastní.
Podívejte se do jeho očí...

O splašené době

6. února 2012 v 22:29 | Petr Hynek
Máte pocit, že se v poslední době všechno zrychluje?
Z hlediska věčnosti je ale čas přece relativní, tak jak to tedy je?
To naše myšlenky akcelerují, vyvádějí jak splašený kůň.
Ve skutečnosti se jeviště nehýbe a neuhání,
jsme to my, herci, kdo po něm divoce skáčem´
a chaoticky se pohybujem´ ve svém dramatu sem a zase tam.
Ale stačí na chvíli zastavit mysl a všechno je jasné.
Jsme to my, kdo zrychluje, není to "čas".

Jak zabít lásku prášky

4. února 2012 v 13:39 | Petr Hynek |  Články
Láska kdysi byla základní lidskou vlastností, citem, byla všude - a možná právě tohle byl ráj. Ale mnozí lidé se jí dobrovolně zřekli ve jménu mamonu, chtíče a moci. A když už sami nedokázali milovat, začali bránit v lásce i druhým.

A nemluvím o nějaké vzdálené historii. Ještě před pár desítkami let rozhodovali rodiče o tom, koho si smíte vzít a koho ne, většinou právě kvůli majetku a věnu. A někde se tak děje dodnes. Chci ale mluvit o jiné záležitosti, která je rovněž aktuální, pouze se o ní nemluví.

V ústavu mentálně postižených žil muž jménem František. Nebyl až takový blázen, byl jen trochu pomalejší v myšlení a hůře se vyjadřoval. Kolik takových lidí žije mezi námi. Ale jeho kdysi zavřeli rodiče do ústavu, tam mu sebrali občanku a od té doby měl nálepku "blázen". Problém byl v tom, že František se zamiloval. Rovněž do chovanky onoho ústavu. Měli se rádi. Jenomže na lásku v "blázinci" je příliš přísné embargo.

A tak František a jeho Růžena dostali nové prášky, potlačující základní lidské pudy a emoce. A pořád víc prášků. A silnějších. Ústav měl dobré "doktory". Chodili jako omámení, jejich stav se rapidně horšil, ale z pohledu vedení ústavu bylo zabráněno katastrofě. Vždyť se ta nemoc (rozuměj - láska) mohla rozšířit jako infekce mezi ostatní "blázny". Doslova jsem zaslechl tuto formulaci: "Šířilo by se TO jako mor!"

Kdo sakra jsme, že máme vůbec právo rozhodovat o druhých a potlačovat jejich elementární city, měnit povahu, vlastnosti, přirozený vývoj a zdraví? Kdo jsme, že si uzurpujeme právo bránit druhým v lásce, která jako jediná může změnit tento svět k lepšímu? Kde se v nás bere ta pýcha, jež nám zaslepuje oči, aby neviděly, co je správné a co už je za hranicí moci, která mění základní lidské svobody druhých ve prospěch vlastní?

Za zdmi, které nechceme vidět, se také odehrávají lidské příběhy, osudy, jež nechápeme, protože nám společnost nastavila měřítka a my žijeme a jednáme podle nich. Ale nejsme to také my, kdo žije za zdí? Zbořme ty stěny a žijme osobní příběh plný štěstí a lásky, kterou v nás potlačují druzí nejrůznějšími prášky - nařízeními, zákazy, příkazy, manipulací...