Články

Dobrý léto

21. června 2016 v 16:13 | Petr Hynek
Prý jsem se tři měsíce nepřihlásil na Blog.cz, dostal jsem varování. No a co? Venku je to lepší, tak já to tu jen letmo zdravím a zas mizím na kolo :-)
Dobrý léto všem!

Dobrý léto

30. listopadu 2015 v 15:53 | Petr Hynek

ROK BEZ PŘEDSEVZETÍ

8. ledna 2015 v 13:38 | Petr Hynek
Ahoj a hezký rok vám všem, kteří sem ještě občas nakouknete.
Nepřeju vám nic zvláštního. Protože to zvláštní si můžeme vytvořit stejně jen a jen my sami ve svém vlastním nitru, které pak odráží ven i ten život kolem nás.
A vůbec není třeba si dávat žádná předsevzetí. Stejně většinu z nich pak nesplníme. Když se pro něco rozhodneme, je blbost čekat na Nový rok. Na někdy. Buď to myslíme vážně a začneme hned anebo to vážně nemyslíme a Vesmír to ví.
Já si žádná předsevzetí nedal, ale každý den se snažím pracovat na něčem, co mne posune dál. Čtu knihy, které mají smysl. Učím se jazyky, cvičím, chodím ven, věnuju se dětem, jak je to jen možné.

Dělám si víc času pro sebe.
Lidé pořád nadávají, že nic nestíhají. Že nemají čas.
Je to blbost. Kolik času stráví před televizí, na sociálních sítích, na internetu, v hospodě?
Televizi jsem nikdy moc nepotřeboval a loni jsem ji odvezl na sběrný dvůr. Před chvílí jsem zrušil účet na fejsbuku, chystám se navštívit svého operátora. "Operátor", jak divně to zní, že? :-)

Předsevzetí jsou blbost. Důležitá jsou rozhodnutí. Ta opravdová.
Tak ať se správně a opravdově rozhodujete.
Pro splnění svých dětských i současných snů nejsou třeba žádná předsevzetí, žádná velká slova, ale činy. Byť třeba malé.

Mějte se opravdově.
A někdy zas ahoj tady nebo na Šestém slunci (www.seste-slunce.cz) :-)

Když oheň tančí

15. září 2014 v 22:23 | Petr Hynek
Je zvláštní, že když zpomalíte čas při focení ohně, vylezou vám z toho takové podivné tančící ohnivé postavičky... Nebo to vidím jen já po té červené houbičce, co jsem našel v lese?

Zpátky do plenek...

2. prosince 2013 v 21:18 | Petr Hynek
Na tomto světě je dost všeho a pro každého.
Je to jen naše myšlení, náš způsob uvažování, postoj k životu, financím, úspěchu či neúspěchu, k víře.
Lidský mozek a vědomí má prakticky neomezené možnosti. Neexistují pro něj de-facto žádné hranice.
Mysl je svobodná, schopná přesáhnout sama sebe.
A i když jsme po většinu života neustále utvrzováni v tom, že je to přesně naopak, nevěřte tomu. Věřte sami v sebe, ve svoje možnosti, schopnosti a především ve svou svobodu.
Jako děti jsme měli spoustu představ a plánů, co všechno dokážeme. Chtěli jsme změnit svět. Ale tím, jak jsme místo toho postupně začali měnit sami sebe a uzavírali se do svých ulit pod nátlakem okolí, dětské sny se vypařily jak pára nad hrncem.
Jako děti jsme neznali žádné hranice, nic nás nesvazovalo. Nic, kromě dospělých.
Je proto třeba se stát znovu těmi dětmi ve smyslu svobody ducha a jedině tak dokážeme zdánlivě nemožné.
"Nebudete-li jako děti, nevejdete do božího království," stojí v Bibli.
To "království" může být už teď a tady. Ale musíme se znovu stát dětmi bez těch nánosů a slupek "dospěláctví".
Na tomto světě je dost všeho a pro každého. Jako děti jsme o tom neměli sebemenších pochyb. Tak proč teď ano? Jsme větší, jsme silnější, můžeme si navzájem pomáhat a učit se jeden od druhého. Ale chybí nám svoboda a hravost dítěte.

Takže zpátky do plenek :-D

Sami si píšeme svoje noty života

2. dubna 2013 v 22:10 | Petr Hynek
Opravdová svoboda je v tom, že si uvědomíme, že nemusíme dělat nic z toho, co nám říkají druzí, že bychom měli dělat nebo že dokonce MUSÍME dělat. Ne, nemusíme nic!

Svobodně tančit znamená oprostit se od naučených kroků a dělat pohyby, které jdou přímo ze srdce.
Svobodně zpívat znamená zbavit se naučených stupnic a nechat volně zpívat svoji duši.
Svobodně žít znamená dát sbohem všem naučeným společenským vzorcům chování a žít tak, jak jsme si vždycky přáli. Jako děti, které ještě nikdo nepřevychoval, které měly svoje radostné vidění světa a které se smály, tančily a zpívaly, kdy se jim zrovna zachtělo.

Zapomněli jsme, že to největší, co nám Bůh daroval, je právě svoboda?

Nikomu nepatříme, jen sami sobě. A jen sami sobě zodpovídáme za každý čin, myšlenku i projev nenávisti, lásky, štědrosti i sobectví. Jsme to my, kdo tvoříme svůj den i noc, jsme to my, kdo píše své noty i celé stupnice. Jsme součástí orchestru, ale svobodného orchestru, kde každý hraje tak, jak nejlíp umí, a tak je výsledná symfonie tónů přirozeně krásná.

Nemusíme dělat nic, co chtějí druzí. Ale umíme a chceme ještě vůbec dělat to, co cítíme opravdu sami v sobě?

Umíme překročit kruh svého zapomnění a manipulace?

Umíme být sami sebou?

My sami si píšeme svoje noty života...

(Další články na webu www.seste-slunce.cz)

Opravdová radost ze hry jménem Život

29. ledna 2013 v 22:19 | Petr Hynek
Jeden můj kamarád se živí jako sportovní fotograf. Dnes přede mnou otevřel jeden sportovní deník: "Podívej se na to," pravil, "samé emoční fotky. Buď obrovská euforie z výhry a poháry nad hlavou, nebo slzy, zklamání, vztek. Ale žádná opravdová radost ze hry. Když jim pošleš dobrý sportovní záběr, neotisknou ti ho, chtějí jenom ty emočně laděné..."

Uvědomil jsem si, že má pravdu.
Že jsme prakticky neustále krmeni emocemi.
Že jsou v nás emoce neustále uměle vyvolávány.
Že jsme odmalička vychováváni k soutěživosti, která je živnou půdou emocí.
Že emoce nás často ovládají tak, že přestáváme být sami sebou.
Že emoce "štěstí" na jedné straně vyvažují nutně emoce smutku, neštěstí a nenávisti.

Podívejme se například na poslední volby, které emočně rozdělily národ za cenu intrik, lží, podvodů a špinavých peněz. A často to šlo až do nenávisti jedné strany ke druhé, rodiny a pracoviště nevyjímaje.

Ale přesně o tohle jim jde.
Noviny, televize, rozhlas, sport, školy, zaměstnání, podnikání - vše je o soutěživosti a emocích.

Někde jsem četl, že člověk, který neumí ovládat své emoce, není duchovně vyspělý. Ale přesně o tohle těm "pánům nahoře" jde!
Taky jsem narazil na tuto myšlenku: "Nesmíme zapomínat, že démoni mají moc poskytovat lidem vzrušující euforické pocity. Protože démonům nejde o nic jiného než lidi klamat a svádět..."

A co tedy s tím? Vytrvale odmítat lákavé nabídky démonů, nepodléhat euforii davu, pečovat o svůj zdravý rozum a především ducha, naslouchat svému vnitřnímu hlasu, který jediný je opravdový a myslí to s námi dobře. A často stačí jenom málo. Chvilka ticha.

Mějte se hezky a opravdově.
A přeji vám opravdovou radost ze hry jménem Život.


Článek byl zveřejněn na novém blogu autora:
www.seste-slunce.cz

Co přinese Šesté slunce v roce 2013?

• denní přísun nových článků
• nové fotky
• sluneční poezii
• knihu, možná dvě...
• novou "sluneční" energii
• radost z každého nového dne
• a světlo slunečních paprsků
na cestu Životem :-)

Tulák pod hvězdami

8. listopadu 2012 v 21:09 | Petr Hynek
Často jsem spával dřív "pod širákem".
Jenom tak přikrytý hvězdami,
jak tulák, co nic nemá,
a přece mu patří celý svět.
Tulák po hvězdách...
Neměl jsem dálkový ovladač
a mým jediným programem
bylo pozorovat hvězdy,
než jsem upadl do říše snů.
Tulák pod hvězdami
se nepotřebuje modlit.
Vždyť jeho život sám
je tou největší modlitbou
a hvězdy na nebi,
jako tisíce strážných andělů
dohlížejí na jeho klidný spánek.
Ráno se tulák vzbudí
příjemným chladem rosy,
slunce ho šibalsky štípne do tváře
a nový den začíná úsměvem.

Zdraví ho kytky na louce,
stín mu dá každý strom v lese.
Posnídá štěstí na palouce
a dál svůj osud lehce nese.

...........................
Ráj není třeba hledat,
máme ho dávno v sobě.
Jenom jsme na to
možná trochu zapomněli...

Dopřej si volnost ptáků

31. října 2012 v 22:19 | Petr Hynek
I když ti budou tvrdit pravý opak,
jsi volný, volný jako pták.
Vzpomeň si přece,
jak jsis´ poletoval v ráji
nad rozkvetlou loukou
plnou květin omamné vůně.
Což tvoje mysl tolik stůně,
že volnost ptáků je ti cizí?
Ten ráj máš přece pořád v sobě,
stačí si připomenout tu vůni,
tu louku, ten poklad v sobě ryzí.
Roztáhni křídla a leť.
Dopřej si volnost ptáků,
dopřej si všechno, co chceš.
A když ti budou tvrdit pravý opak,
neber jim jejich okovy,
libují si v nich.
Ty si však nenechej vzít
svoji svobodu, svou volnost ptáků.

Jinak nové články už nějaký čas visí na mém novém webu:

Proč z nás dělají blbce

28. srpna 2012 v 21:59 | Petr Hynek
Proč nás ve škole neučí mravním hodnotám, ale pouze nás trestají sníženou známkou z chování?
Proč nás ve škole neučí, jak správně zacházet s penězi, abychom si zbytečně nebrali úvěry na všechno, co vidíme v reklamě?
Proč nás ve škole neučí duchovním hodnotám, ale vyhýbají se této otázce jako čert kříži?
Proč nás ve škole neučí, jak se správně stravovat, abychom neplnili ordinace a nestáli fronty v lékárně?
Proč nás ve škole neučí, jak být úspěšný ve svém oboru, ale vedou nás zoufale k průměrnosti?
Proč nepodporují naše přirozené talenty, ale potlačují je v zárodku a jsou rádi když nevyčníváme z řady?
Proč nám tají opravdovou historii lidstva a vymývají nám mozky opočlověkem a objevením Ameriky Kolumbem?
Proč z nás dělají blbce?

(Celý článek najdete na www.seste-slunce.cz - mém novém webu...)

Stěhuji se na Šesté slunce...

27. srpna 2012 v 15:50 | Petr Hynek
Tak jo. Zatím to tady nemažu, ale ohlašuji vám všem, že měním adresu a stěhuji se. Nemyslím fakticky, ale pouze elektronicky... Stěhuji se na Šesté slunce :-)

Ne, nelekejte se, nejsem zkouřený ani opilý moravským vínkem, Šesté slunce je moje nová internetová adresa, na které mne můžete nově najít. Takže pokud jste na mne po této delší prázdninové blogovací přestávce ještě nezapomněli, můžete mne navštívit tady:


Důvody, které mne k tomu vedly, vysvětluji právě tam, stejně jako název své nové domény.
Díky za všechny vaše milé návštěvy i komentáře, rád jsem vás aspoň takto poznal, a někdy třeba i osobně...
Zatím zde články ponechávám, ale postupně je přestěhuji také na Šesté slunce a tady na Blogísku (:-) to ukončíme.
Slibuji, že se k vám taky zajdu občas podívat, ale teď v létě jsem si prostě raději užíval slunce :-)

Mějte se krásně, zdraví vás
Petr

Tak já to tedy (zatím) nemažu...

31. července 2012 v 22:20 | Petr Hynek
Víte co? Přestaňte s kopírováním, tisknutím, ukládáním... :-D
Sice jsem měl vážně v úmyslu dnešním večerem to tady zdeletovat, ukončit, zrušit.
Ale pořád mi od vás chodí nějaké maily, že je to škoda. Ne, není to škoda. Škoda je jenom dobrého člověka!

Co jsou řeči, slova? Řeči se vedou, voda teče.
A život se jako voda korytem vleče...

Na druhé straně slova mají moc, energii, slova mohou povzbudit, utěšit uplakané dítě, zasít lásku do srdce, ale mohou taky ublížit, ba dokonce i zabít.
Takže jak je to se slovy a jak je to s námi? Dostali jsme dar řeči a měli bychom s ním zacházet jako s darem, ne jako se zbraní.
A možná, že ty řeči, které tady vedeme, nás mohou na té naší cestě korytem života posunout o kousek dál. Tak možná zůstanu?
Jo, stýská se mi po vás, přiznávám. Ale někdy je toho prostě moc a člověk musí umět i vypnout.
(Dopíšu to a vypínám PC :-))

O víkendu jsem se osobně potkal s Jaroslavem Duškem, jeho ženou a několika přáteli. Přijali dokonce pozvání na domácí koláč... Bylo to milé setkání a cítil jsem z toho všeho obrovskou energii. A uvědomil si, jak je důležité vzít svůj život opravdu do svých rukou a žít ho naplno, prostě žít.

Takže zatím nemažeme, zůstáváme, ale taky naplno žijem, užíváme si léta a slunce, takže nečekejme slovní zázraky. Zázrak je už to, že jsme tady a že si to uvědomujeme.

Přeji vám léto plné takových zázraků, které se dotknou vaší duše.
Ahoj všem ;-)

Všechno jednou končí, i blog...

11. července 2012 v 14:59 | Petr Hynek
Všechno jednou končí, nebo se transformuje. Berte to jak chcete.
A já jsem se rozhodl ukončit i tento blog.
Ne, že by nebylo o čem psát, spíš naopak.

Ale každá myšlenka, každé slovo má stejně největší a zásadní význam jen pro toho, kdo je vysloví.
Ostatní mohou reagovat. O tom je diskuse. Ale také slovo diskutujícího má hlavní význam právě pro něj, odráží jeho vnímání a postoje.

A vůbec, největší význam má pro nás stejně ticho, které máme každý sám v sobě.
Takže kdybychom míň mluvili a víc naslouchali, udělali bychom pro sebe to nejlepší, co můžeme...
Ale nepopírám, že diskuse a komunikace má smysl. Všichni jsme součástí jednoho celku a můžeme se navzájem učit, doplňovat.

Jen nechtějme proboha nikoho ovlivňovat, předělávat, měnit za každou cenu. Vychovávat k obrazu svému, k obrazu společnosti, systému. Nechejme každému jeho svobodu, volbu a rozhodnutí. Jinak z druhého děláme svého zajatce, vysáváme jeho energii a tím ubližujeme i sobě.

Možná se někdy potkáme na jiném blogu, webu nebo nejlépe osobně. Nikdy neříkej nikdy.
Důležitější je ale žít v reálu, tak já jdu žít a vy se mějte taky krásně :-)

P.S. Nechám to tu asi do konce července a pak "bye bye" blog...

Každá řeka se v moři rozplyne

5. července 2012 v 21:59 | Petr Hynek
Tak po čase mne zas přepadla múza s jednou písničkou, třeba si na to někdo složí akordy :-)


1
Každá řeka se někam ztratí,,
každá řeka se v moři rozplyne.
Zítra zas jiné mince platí,
dnešek jak pára z hrnce pomine.

Ref:
Jak rád bys řekl svému času Stop,
zavíráš své vzpomínky pod poklop,
planeta se však stejně točí,
slunce se dívá do tvých očí,
a měsíc nocí skáče, hop, hop, hop...

2
Každý přístav na svou loď čeká,
námořník svírá kormidlo.
Sám jsi se vydal do daleka,
sám sis vybral své plavidlo.

3
Opustil jsi svou rodnou hroudu,
a pořád hledáš ten svůj cíl.
Nemusíš plavat proti proudu,
stačí že jsi se pomodlil.

Ref:
Jak rád bys řekl svému času Stop,
zavíráš své vzpomínky pod poklop,
planeta se však stejně točí,
slunce se dívá do tvých očí,
a měsíc nocí skáče, hop, hop, hop...

4
Jsi jako řeka, co s mořem splyne,
s láskou ji přijme napořád.
Řeka v něm ale nezahyne,
Bůh má své řeky přece rád.

5
Starosti, sváry pošli k vodě,
ať se v ní navždy rozpustí.
Se smíchem nastup do své lodě,
co navždy strasti opustí.

Ref:
Nemusíš říkat svému času Stop,
zavírat své vzpomínky pod poklop,
země se pořád stejně točí,
slunce se dívá do tvých očí,
a měsíc nocí skáče, hop, hop, hop...

Učíme se hovadiny

27. června 2012 v 23:00 | Petr Hynek
"Veškeré vědění má každý člověk v sobě. Nikdo tě nemůže nic naučit, je to omyl. Do půlky života se učíme nesmysly a pak se je druhou půlku života odnaučujeme a zjišťujeme, že jsme se naučili úplné hovadiny, které nám vlastně překážejí v normálním životě, v radosti.
Každý duchovní mistr ti řekne - Nemohu tě nic naučit, mohu tě jenom odnaučit... Nic ti nemohu dát, vše už máš v sobě."
Jaroslav Dušek

A já dodávám - současný systém školství ubíjí v člověku samostatné a tvůrčí myšlení, potřebuje vychovat jen poslušné a daně platící ovčany, kteří nebudou vyčnívat. Před pár dny mi jeden známý řekl, že musel přeložit syna ze základní školy na školu sportovní. Na té "normální" základce mu totiž bránili v účasti na aktivitách, které mohly rozvíjet jeho talent. Když odcházel, řekli jeho otci - Konečně se třída zase stabilizuje. Mohli říct rovnou "znormalizuje".

Někde jsem slyšel názor, že škola je tady od toho, aby rodiče mohli chodit do práce a neměli čas na své děti. Stát si je tak pěkně po svém připraví pro svůj systém...

Ale kdybych měl navázat na Jardu Duška, chtěl bych jen dodat - Když se ty hovadiny odnaučíme, jsme to zase my, ve své původní, ryzí podobě.

Hezké PRÁZDNiny :-)

Snový Ikarus

18. června 2012 v 22:20 | Petr Hynek
Máváš rukama,
ale ne, nejsou to křídla.
Chceš lítat, ale nějak to nejde.
A pak únavou usneš.
A najednou koukáš,
jak si tak hezky
ve vzduchu pluješ...
A jde to samo,
bez snažení se o cokoli.
Možná že právě to snažení
nám brání v prožitku.
A přitom stačí tak málo -
prostě "usnout".

Jsem feťák.

13. června 2012 v 21:59 | Petr Hynek
Zasadil jsem si na zahradě dvě malé rostlinky. Mají pětičetné listy. Mám na zahradě i řadu jiných léčivek, ale kvůli těmto dvěma rostlinkám konopí jsem pro tuto vládu FEŤÁK.

Co na tom, že nemám v úmyslu marihuanu kouřit. A i kdyby - co je komu do toho?
Co na tom, že z ní chci vyrobit pouze mast, která pomůže zahojit prakticky cokoli.
Co na tom, že tato rostlinka je tak stará jako lidstvo samo a dříve se z ní vyrábělo téměř vše - od oblečení přes léky, stavební materiál až po papír.
Co na tom, že tato rostlinka dokáže vyléčit třeba i rakovinu?
Co na tom, že je prostě krásná?


Pro tuto vládu (a nejen u nás) je prostě konopí droga.
Když jsme u toho názvu "droga" - víte, že dřív tak lékárníci nazývali všechny léčivé byliny?

Díky této vládě může policie zavřít kdejakou babičku, která si chce léčit své neduhy sama, bez vedlejších účinků léků, které předepisují doktoři.

Ale o tom to všechno vlastně je, že ano?

Vláda a farmaceutický průmysl nepotřebují zdravé a usměvavé jedince, oni potřebují stádo nemocných vystresovaných lidí, kteří budou utrácet na všech frontách a za své zdraví pak nejvíce. A přece nebudeme léčit bylinkami, které jsou zadarmo, že?

Jiné drogy, jako alkohol (dokonce i tvrdý) jsou povoleny, šířeny, propagovány placenou reklamou.
Co na tom, že nemají léčivé účinky, ale často spíše naopak?

Zasadil jsem si na zahradě dvě malé léčivé rostlinky a pro tuto vládu jsem feťák...

A kdo je taky feťák a pěstuje na zahradě bylinky, ať zvedne ruku :-)

Až nás budou statisíce, možná se tento systém změní a lidé se dozvědí pravdu.
Že za všechny ty léky, které celý život do sebe cpali, se měl někdo setsakra dobře.
Že vlastně nebylo třeba se celý život tak honit, vždyť člověku stačí k životu tak málo.
Že příroda je chytřejší než my a smrt je nerozlučný kamarád života.

Krásný a pravdivý článek jsem dnes četl zde:

Ano, je třeba se už jednou konečně rozhodnout, jestli chceme podporovat systém nebo žít konečně podle svého.

Zpívat je (zatím) dovoleno

9. června 2012 v 22:40 | Petr Hynek
Tak z tohoto jsem byl popravdě trochu v šoku. Děti v jedné slovenské vesničky zadarmo zazpívaly lidové písně k oslavě Dne matek a na Mikuláše a slovenský ochranný svaz autorský (SOZA) chce teď po vesnici 62,4 eura (zhruba 1600 korun). Přitom nebyla ani porušena autorská práva. (více zde http://www.novinky.cz/kultura/269809-deti-na-vsi-zpivaly-maminkam-lidovky-autorsky-svaz-po-nich-chce-poplatky.html )

Tak mi to připomnělo pohádku o zemi krále Miroslava, kde lidé měli také zakázáno zpívat pod přísným trestem. Není to absurdní? Lidi, proboha, nenechejte si kálet na hlavu nesmyslné vyhlášky a nařízení "vašich" poslanců a zákonodárců. Zpívejte si, co hrdlo ráčí, a pěkně zvesela a nahlas. Zpívejte si na ulici, v tramvaji (i v šalině...), v metru, v práci, v bance, v obchoďáku, na úřadech - a tam nejvíc. Zazpívejme papa-lášům lalabutí písničku na rozloučenou, ať se jim dobře odchází s nakradenými miliony v krabicích od vína a igelitových taškách.

Skutečně, jestli tito lidé tvoří zákony, které zakazují i zpěv na ulici a pěstování bylinek na vlastní zahradě (o tom zase jindy), tak nemají ve vedení žádného národa co dělat. Chtěl bych apelovat na osobní svobodu jednotlivce - každý, opravdu každý se narodil jako svobodný a svobodný duch v něm přetrvává, a na tom nic nezmění žádný debil (pardon) z parlamentu ani "ochranného" svazu. Ani příslušníci "veřejné bezpečnosti" s nápisem na kapotě "pomáhej a chraň..."

Zpívat je vážení nejen dovoleno, ale i doporučeno nejméně šesti z pěti lékařů duše, a tak si nenechejte zkazit den žádným blbcem a hezky a zvesela si zpívejte a tancujte, kdykoli jen chcete.

Píseň a tanec svobodného člověka jsou nakažlivé. Prosím, jen směle infikujte ostatní :-)

Vůně starých nádraží

1. června 2012 v 22:20 | Petr Hynek
Už od prenatálního stavu mám důvěrně blízký vztah k nádražím. Je to proto, že moje matka pracovala jako výpravčí a v těhotenství mne nosila v břiše s sebou na noční na jednom malém západočeském nádraží. Vlakem jsem se potom dost nacestoval a i když dneska jezdím většinou autem, vůni starých nádraží a vlaků si nosím pořád v sobě.

Houkání vlaků, hvizd píšťalky.
Děsivé skřípání brzd.
Pravidelné dunění pražců.
Přeplněná kupé.
Smrad záchodků.
Hovory s průvodčím.
Navazování nových známostí.
Trhavý spánek.
Noční nádraží.
Bezdomovci na lavičkách.
Kyselé kafe s lógrem v zaplivané nádražní restauraci.
Pivo na stojáka v bufetu na peróně.
Nádražní tlampače.
Párek v rohlíku.
Bezzubý úsměv paní v trafice.
Počmárané podchody.
Žebráci s nataženou rukou.
Vůně dálek.
A já...

To všechno nosím v sobě.
To všechno jsem já.
A to všechno miluju!

Jízda vlakem je jako jízda životem.
Potkáte v něm spoustu individuí, které byste normálně na ulici ani nepozdravili.
Ale najednou v tom jedou s vámi a vám nezbývá, než to přijmout.
Protože všichni, co jsme si nastoupili, jedeme stejným směrem.

Húúúú, ššššššššš :-))

Cesty k vrcholu jsou různé

14. května 2012 v 22:49 | Petr Hynek
Jednou jsme v Roháčích s kamarádem podnikli zimní výšlap na horu. Bylo ostré zimní počasí, ale rychlá chůze nás celkem zahřála. Posledních asi 300 m bylo hodně strmých. Boty nic moc, klouzalo to, párkrát jsme se svezli zpátky po ledových plotnách, jedna hůlka mi dokonce sjela někam do údolí. Ale nakonec se podařilo a vylezli jsme se na vrchol.

A jak se tak šplháme poslední metr přes převis, najednou vidíme nad sebou skupinku udivených horolezců, vybavených mačkami (železa na boty pro pohyb na sněhu a ledu) a cepíny, kteří sem vystoupali po mnohem pohodlnější cestě od jihu. "A to čo máte na nohách?," zeptal se jeden z nich, když jsme se konečně postavili vedle. "Sněhuly, vole!"

Cesty k vrcholu bývají různé. Nezáleží na vybavení, prostředcích, ale na vůli, odhodlání a víře. To jsou vlastnosti, které vám dávají křídla a tam, kde jiní nosí okované boty, anděl roztáhne křídla a letí. A i když si při tom někdy poláme perutě, na vrcholu hory si vždycky řekne, že to za to stálo...


Patenty pod trezorem?

13. května 2012 v 22:50 | Petr Hynek
Když jsem se ještě díval v televizi na zprávy, zaznamenal jsem reportáž z jedné americké učňovky, kde čtveřice učňů sestrojila auto jezdící na vodu. "Je to docela jednoduché, nevím, proč už to dávno někdo nevyrábí," říkal v té reportáži jeden učeň. A světe div se, nevyrábí...
Kdysi jeden český vědec vynalezl lék na rakovinu, bez vedlejších účinků, jaké má například chemoterapie, s vynikajícími výsledky. Ale také jeho lék se nevyrábí.
Před asi pěti šesti lety čeští vědci vymysleli láhve, které se v přírodě rozloží do pár let. Pro srovnání dnes tolik používané PET lahve mají dobu rozkladu 50 až 80 let. Také ekologické láhve se ale nevyrábějí.

Není zvláštní, že vynálezů, které by mohly změnit svět, se média jen letmo dotknou a pak se najednou po nich slehne zem? Proč se novináři a reportéři nezajímají o další osud těchto geniálních lidí se stejnou vehemencí jako třeba o osud takových nul, jako je Kristýna Kočí nebo nějaký Vít Bárta? Co oni přinesli této zemi kromě ubohé a trapné mediální frašky?

Kde končí vynálezy zabývající se volnou energií, skutečnou léčbou nemocí a další? V trezorech jsou prý takových patentů tisíce. Není totiž větší byznys na světě než ten spojený s prodejem energií, ropy a drahých léčiv nic netušícím a hlavně dobře platícím občanům této planety. Jednou se možná dozvíme, že to všechno byl podvod obřích rozměrů. Novináři pravdu ale říct nemohou. I kdyby jen tušili, musí psát a komentovat tak, jak chce jejich chlebodárce. Naprostá většina masmédií je dnes ovládána centrálně, nadnárodně. A lidé naivně věří tomu, co je psáno a vysíláno. Protože přestali používat svůj mozek. Ale o to tady sakra přece jde. Nemysli a plať...

Tahle hra však jednou skončí a tipnul bych si, že už velmi brzy. Mnoho lidí pak asi přijde o práci a budou zoufalí než pochopí, že vlastně pracovat skoro nemusí. Protože dosud vydělávali právě na ty energie, benzín, vodu v PET láhvích a na nové a nové televize, počítače a mobily, které ve skutečnosti nepotřebujeme. Těším se na ten mejdan, až to praskne :-)

(psáno pro http://srdcenoveenergie.blogspot.com)

Hlásím návrat zpět

8. května 2012 v 21:00 | Petr Hynek
Asi jste si všimli, že jsem tu pár dní nebyl, ale příprava a realizace Lichtenštejnských stezek (viz minulý článek) byla časově náročná. Ale akce se podařila, 1200 cyklistů a super počasí (více na www.stezky.com). Ostatně, přijeďte na podzim ;-)

Včera jsem zřejmě z přetížení organismu stresy dostal nejdřív zimnici, pak horečku a šel jsem spát už v osm večer, což je o 4 až 5 hodin dřív než obvykle. Ale ještě než jsem usnul, měl jsem záblesk mysli - proč se tak přetěžuješ, co potřebuješ? - A opravdu, co potřebuje člověk k životu? Aby měl kde spát, co na sebe, něco do sebe - a to ostatní jsou jen marné touhy po ukojení smyslů. Utvrdila mne v tom i nenasytnost majitele vydavatelství, pro které pracuji, který vyžaduje stále větší a větší zisky i za cenu menších podvodů a lží. Tak do toho "vážený" pane nejdu! Takže ruším některé aktivity a jdu si život užívat i za cenu větší skromnosti. Protože jedině takto si život užijete opravdově!

Úspěch zabalený do pozlátka z peněz a moci není život, ale trapná fraška, která jednou skončí. Skončí i život, ale člověk, který si na konci představení může říci - Hrál jsem poctivě, může aspoň s klidným svědomím svléknout šaty herce a přijmout opravdový oděv.

Tak se tu zas třeba budeme "vídat" častěji, sdílet svoje myšlenky, postřehy a záblesky mysli, protože tohle jsou opravdové hodnoty, které se penězi opravdu zaplatit nedají.
Takže hlásím návrat zpět na blog,
ahoj a těším se na vás :-)

Lichtenštejnské stezky 2012

3. května 2012 v 21:59 | Petr Hynek
A ještě jeden projekt bych tu rád zmínil, kvůli němuž zanedbávám trochu tento blog, další projekty i všechno ostatní..
V sobotu 5.5.2012 pořádáme s kamarádem (kterého tímto zdravím - ahoj Vašku) již vyhlášenou cyklistickou akci Lichtenštejnské stezky a všechny vás na ní srdečně zvu :-)
Více na našem webu www.stezky.com, respektive www.lichtenstejnske-stezky.cz

Nové projekty – Srdce nové energie

3. května 2012 v 21:50 | Petr Hynek
Člověk může mlčet. A někdy je to to nejlepší, co vůbec může ve svém životě udělat.
Protože člověk mnohdy mluví, i když nemá, co říct.
Ale když člověk má co říct, neměl by mlčet a měl by to říct nahlas.
Každý jsme na tomto světě učitelem i žákem zároveň....
A proto vznikl i nový projekt www.srdcenoveenergie.blogspot.com
Stal jsem se jeho součástí díky synchronicitě událostí a propojení myšlenek, což je vlastně totéž.
Ale nač psát víc, zvu vás na návštěvu...

Splašil se nám vlastní kůň

30. dubna 2012 v 22:00 | Petr Hynek
Kdysi lidé neměli počítače, televize ani jinou elektroniku, nářadí a stroje, jež by jim ulehčovaly od jejich těžké dřiny. Dnes máme supermoderní počítače, neustále dokonalejší software, kombajny jsou řízeny přes družici, doprava je stále rychlejší, můžeme telefonovat, mailovat, pořádat videokonference...

Zdálo by se, že díky tomu všemu budeme mít také více volného času. Ale opak je často pravdou. Dřív si lidé více povídali, navštěvovali se, měli víc času na svoje děti. Dnes je posadí před televizi nebo jim koupí notebook, aby se mohli věnovat své práci. Na co potřebujeme tolik pracovat, když nám to stejně nepřináší více peněz ani radosti ze života?

Jak píše Jaroslav Dušek ve své knize "Ze mě - Cesta blázna" - "Evropana nedělání mate. Jsou totiž odmalička naučení, že by měli pořád něco dělat. Proč si vytváříme mánii, že pořád něco musíme? Toltékové radí: "Odpočívej, dělej až tehdy, když je to třeba."

A pokračuje Jarda Dušek: "Kdo tě nutí, abys něco dělal? Kdo to potřebuje? Nikdo to nepotřebuje. Jen naše mysl nás nutí, abychom něco konali."

Ano, není to čas, který se zbláznil, je to naše mysl, která se žene prostorem jako splašený kůň osedlaný lidským chtíčem a touhou po kořisti. Snažíme se urvat pro sebe to nejlepší, ale tím, jak se řítíme vpřed, nevidíme, že "to nejlepší" zůstává vzadu. Vzadu v mysli.

Ten, kdo dokáže svého koně zastavit, ví, o čem mluvím...
 
 

Reklama