Články

Jaroslav Dušek a Cesta blázna

25. dubna 2012 v 21:49 | Petr Hynek
"Pozorováním své skutečné podstaty, nalezením svého pravého Zdroje, ztrácíme strach a získáváme klid, který pak můžeme vysílat svými těly a šířit ho do okolí. Vidíme, že naše tělo a tělo Země je propojené na tolika úrovních, že se nám o tom ani nesnilo. Začínáme chápat, že jsme v jistém ohledu nejkomičtější bytostí ve Vesmíru, v jiném ohledu jsme projeveným božstvím. Naše herní možnosti jsou nekonečné. Tak vybírejme ty životodárné. Nikdo jiný než my sami nám v tom nemůže zabránit..."
Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek...
Někdo by řekl - komik.
Někdo by řekl - blázen.
Někdo by řekl - šaman.

Náš subjektivní pohled na člověka vychází z toho, co jsme o něm slyšeli, co jsme viděli, co o něm možná napsali v novinách atd. Ale jaký člověk doopravdy je, to ví jen on sám a každé naše hodnocení je tisíckrát zkreslené tím, jací jsme my sami.
Kniha Pavlíny Brzákové "Země - Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška" ukazuje Jardu takového, jaký je - jak to cítí on sám. A možná to hodně lidí překvapí.

Za sebe mohu říct, že je to jedna z nejlepších knih, co jsem v poslední době četl a vřele doporučuji. Řekl bych, že s Jardou jsme v mnohém na stejné vlně, že máme podobný vnitřní svět a cestu blázna :-)

2012 – rok splněných přání

18. dubna 2012 v 21:19 | Petr Hynek
O roku 2012 bylo již napsáno mnoho v souvislosti s nejrůznějšímu proroctvími. Svět se ale mění každým okamžikem a tento rok bude jen "o něco" intenzivnější. Nakonec se ale stane to, co si všichni přejeme...

Ano, každý nosí svoji budoucnost v hlavě, jsou to právě naše přání, která mění náš svět. Pokud se člověk obává toho, co se stane, už to vlastně pojal za své "přání" a ono se mu skutečně vyplní. Je to jako když sedíte v autobusu a říkáte si: "Proboha, ať jen si tenhle smradlavý bezdomovec nesedne vedle mě..." A on si samozřejmě přisedne. To naše obava jej přitáhla. Stejně jako ve škole při zkoušce si pochopitelně nejčastěji vytáhneme téma, kterého jsme se nejvíce obávali. Člověk se totiž dle kosmických zákonů musí vyrovnat s tím, s čím má v životě problém.

A tak je to i s letošním a následujícím rokem. Pokud se budeme obávat katastrof, ony do našeho života opravdu přijdou. Je to jako by si je člověk přál.

Ale není třeba se ničeho obávat - nic si přát, pouze žít přítomností tak, jak nejlíp umíme. Pokud právě teď najdu v sobě radostný vesmír, ráj stvoření, rozkvetlé jaro, pak už jsem se s rokem 2012 vyrovnal po svém.

Rok 2012 je rokem hojnosti, kdy vesmír vyslyší všechny naše tužby, záměry, ale i chtíče a sobecké zájmy a nechá nás v nich pěkně vykoupat.

Čisté srdce se nemá čeho obávat a může dál bezstarostně pulsovat....

A jak to máte vy? :-)

Ráno vyjde slunce, i když ho nevidíš

15. dubna 2012 v 20:40 | Petr Hynek
Indián se podíval směrem k východu.
Co tam vidíš, otče?, zeptal se jej jeho malý synek.
Slunce, odpověděl indián a dál hleděl k východu.
Ale tam přece žádné slunce není, divil se syn.
Nemusíš všechno hned vidět, ale srdce ti napoví, kterým směrem se dívat, kde je to, co očekáváš. Důvěřuj svému srdci, na rozdíl od jiných lidí, od televize a dalších médií, s kterými se v životě setkáš, pouze tvé vlastní srdce nemá potřebu ti lhát. Proč bys obelhával sám sebe?
A otče, ty tam to slunce opravdu vidíš?
Moje srdce mne hřeje, je neustále ve spojení se sluncem, které každý den vychází a i když jej třeba nevidíš, jeho paprsky si tě vždycky najdou.
Nad obzorem začalo svítat.

Mít nebo být?

11. dubna 2012 v 20:59 | Petr Hynek
Kdysi jsem četl knihu od spisovatele a filosofa Ericha Fromma s názvem "Mít nebo být". Doporučuji. Číst pomalu a přemýšlet.

V čem je vlastně hlavní rozdíl mezi významy těchto dvou slov? Vlastnění je projevem našeho ega, zatímco bytí oproštěné od jakékoliv hmoty vychází z podstaty naší duše.
Když chci něco "mít", je zřejmé, že ego člověka spustilo celý proces myšlení od původní myšlenky na zatím imaginární obraz, který si přejeme zhmotnit ve své realitě a dokud toho nedosáhneme, nedá nám ego pokoj... Ale ani s hmotou "kupodivu" štěstí nepřichází :-)
Bytí oproti tomu vychází ze samé prapodstaty vzniku vesmíru, duše si pouze uvědomuje, že je, nic nežádá a přece má odjakživa všechno:
Raduj se, jásej, tanči, zpívej.
Máš vše a vždy jsi všechno měl...
Mít nebo být?
Vím, že to vždy není jednoduché, ale...
...přeji vám šťastné a ničím nerušené bytí :-)

Dobré ráno!

27. března 2012 v 21:29 | Petr Hynek
Tak s radostí hned z několika stran slyším a čtu, že se lidé probouzejí a začínají vnímat - vidět, slyšet a rozumět. Chápat, o co tady jde. Transformace vědomí začala a bude postupně gradovat. A to je dobře. Svět se mění a lidé, kteří budou setrvávat ve starých vzorcích a principech, budou možná šokováni a někteří se z toho kvantového skoku možná i zblázní. Je lépe být připraven, říká se. Díky za každou chvíli procitnutí, díky za každé nové ráno :-)

Máme oči, abychom viděli, taky uši, abychom slyšeli, rozum, abychom jej používali a srdce, aby abychom vnímali jemné vibrace.

Dobré jitro, lidé ;-)

"Moje země, moje mraveniště..."

19. března 2012 v 21:00 | Petr Hynek
Jsem mravenec. Žiju v komunitě s ostatními mravenci v našem mraveništi. Každý máme nějaký úkol. Občas se pachtíme od rána do večera, taháme ty svoje klády, ani pořádně nevíme proč. Běháme po tom našem mraveništi sem a tam, dovnitř a zase ven a večer jsme tak unavení, že ani nemáme čas přemýšlet, proč tady vlastně my mravenci jsme.

Jednou jsem se ale rozhodnul prozkoumat svoje okolí. A hle - "moje" země nekončí za nejbližším pařezem, jak nám tloukli do hlavy v mravenčí škole.

Zvednul jsem hlavu a uviděl koruny stromů, jak se dotýkaly samotného nebe. "Nádhera," pomyslel jsem si.

A šel jsem dál. A pochopil jsem, že vůbec nemusím dělat ty věci, co mi všichni říkali, že jsou nutné a že bez nich zahynu. Mohl jsem se volně toulat nekonečným lesem a obdivovat krásu božího stvoření, na což jsem jako zaměstnaný mravenec neměl vůbec čas ani pomyšlení.

Tak jsem se toulal celé dny, poslouchal božské árie ptačích koncertů, vnímal šumění listů s nimiž si pohrával vánek, pil jsem vodu z ranní rosy, zpíval jsem si a byl jsem nekonečně šťastný.

Jednoho dne jsem se vrátil do "svého" mraveniště.
"Ty tuláku jeden, ty budižkničemu, kde ses celé dny poflakoval? My se tady můžeme udřít a ty... A propásl jsi taky volbu královny a nezaplatil jsi daně a v zaměstnání máš samé áčko a... a.... a...."

Bylo mi jich líto, ale nemělo smysl je přesvědčovat, že žít se dá taky jinak.
Že vůbec nic nemusíme. Že les je tak krásný a duše má křídla.
Na to si musí každý mravenec přijít sám.





TIBET HOŘÍ

10. března 2012 v 9:39 | Petr Hynek
"Více než 20 mnichů a mnišek z Tibetu se v posledním roce upálilo na protest proti represím čínské vlády. Co ještě musí udělat, abychom si jich všimli?"

Budeme se jen dívat "v přímém přenosu", jak se lidé upalují na protest proti násilí, páchaném Číňany na obyvatelích kdysi svobodného Tibetu? Opravdu potřebujeme i dnes tak kruté divadlo ve stylu římského "chléb a hry"?

Dnes, tedy 10. března, je to 53 let od násilného potlačení čínského povstání v Tibetu. Od té doby se situace Tibeťanů každý rok zhoršuje. Nedostává se jim základních lidských práv, jako je svoboda projevu nebo svoboda víry. Nesmět vykonávat svou víru je pro Tibeťany jako nesmět svobodně dýchat...

Informace z tisku:
Od března 2011 se v Tibetu upálilo nebo pokusilo upálit nejméně 23 mnichů a mnišek. Je to reakce na stupňující se represi čínských úřadů, která sílí od povstání proti chování Číny v Tibetu v roce 2008. Bezprostředně po tomto povstání bylo zatčeno několik tisíc Tibeťanů a někteří z nich byli popraveni. Počty zatčených a popravených Čína tají. Jakékoli demonstrace a shromáždění za dodržování lidských práv v Tibetu jsou trestány mnohaletým vězením. Nejnověji čínské bezpečnostní síly údajně střílely do tibetských demonstrantů v únoru 2012 v provincii Sečuán. Mnozí obyvatelé zmizeli a nikdo neví o jejich dalším osudu. Největším represím jsou vystaveni mniši a mnišky v klášterech - jsou podrobováni ponižujícím kontrolám, svévolnému zadržování a neustálému oficiálnímu dohledu. Z původně několika tisíc klášterů jich v Tibetu zůstaly pouhé necelé dvě desítky.
Do Tibetu nemají přístup žádní nezávislí pozorovatelé, média a dokonce ani pozorovatel OSN.

Lidé ale nechtějí vidět ani slyšet, natož něco udělat pro to, aby se situace zlepšila. Raději se probírají hromadami reklamních tiskovin a plní nákupní košíky a svoje auta a baráky vším možným, než usednou ke svému oblíbenému seriálu.

Ale tohle naivní divadlo může každou chvíli skončit. To, před čím zavíráme oči, často přichází nám je otevřít. Žijeme v jednom světě a násilí páchané na jiném konci planety se dotýká každého z nás. Bezpráví a násilí páchané na komkoliv je páchané i na nás. Ale naše duchovní slepota nám brání tohle vidět.

Musel jsem to napsat. Tibet je mi odjakživa vnitřně blízký a cítím s ním duchovní spojení. Tibet hoří a je to jakoby hořel kus mojí duše, kus mého srdce.

Kdo může a chce, může podepsat aspoň petici, která je zde:

Zuby – pohroma huby

27. února 2012 v 22:20 | Petr Hynek
Vážení přátelé ano, žiju :-)
Pauza na tomto blogu byla způsobena mojí návštěvou u zubaře.
Mělo jít o "banální vytržení osmičky".

Jenže milý zub moudrosti se rozštípnul vejpůl a zubař mne objednal na operační vedle, tam ale měli čas až za tři hodiny. Další dávka anestezie, sekáčky, dláta, řezání šití, podrobností vás raději ušetřím.
Navíc pod tím zubem byl těžký zánět, který způsobil, že jsem se opět stal nemluvnětem...

Ano, nemohl jsem asi tři dny mluvit (proto nemluvně...), kousat, polykat, byl jsem schopen pouze kašovité dětské výživy, kterou jsem do sebe dostával skrz škvíru mezi zuby. Prostě kojenec :-)

Byl to těžký týden, ale člověk si aspoň díky té bolesti uvědomí mnohé, třeba:
cenu zdraví
cenu spánku
cenu přátel a rodiny
… no a taky cenu u zubaře :-)

Hlavně si ale člověk uvědomí (tedy někdy...), že není kam spěchat. Před návštěvou zubaře jsem měl práce od rána do noci kromě neděle každý den (aspoň v neděli odpočívám). Na pondělí hned po návštěvě zubaře jsem měl domluvenu řadu schůzek a "neodkladných" pracovních záležitostí, stejně tak po celý zbytek týdne.

A stačí malá nečekaná událost v životě a svět se vám totálně obrátí naruby.
Užívejme si každou vteřinu, vážně není kam spěchat ;-)

Lesní zimní meditace

19. února 2012 v 21:19 | Petr Hynek
Odmalička miluju toulky lesem. Les mě naučil hodně a nebojím se říct, že právě díky němu jsem si uvědomil mnohé. Les mne učil pokoře, trpělivosti, naslouchání druhým, vytrvalosti, odvaze, sdílení. Stromy jsou mými tichými společníky už řadu let. Obdivuji a ctím je pro jejich vlastnosti, které jsem zde právě vyjmenoval. Jsou to vlastnosti, které vás v žádné škole nenaučí. A přitom by se mělo jednat o základní a přirozené hodnoty člověka.

Každá procházka lesem mne nesmírně nabíjí, čistí a uklidňuje. Je to živá meditace s otevřenýma očima, které vnímají krásu kolem, ušima naslouchajícíma tichu i tajemným zvukům lesa, a nosem, vnímajícím tisíce nádherných vůní.

A tady je aspoň pár záběrů z mé poslední lesní meditace. Fotky sice připomínají podzim, ale jsou opravdu aktuální...






Jak jsem se stal větrem

16. února 2012 v 21:10 | Petr Hynek
Ne, nehulil jsem trávu :-) Ten nadpis je trochu nadnesený, i když...
Miluju jízdu na kole. Ale vždycky jsem nenáviděl protivítr. Tak vidíte, láska a nenávist v jednom sportu. Bylo to tak protivné, když člověk šlapal kilometry do kopce a těšil se, jak si potom užije jízdu dolů. Jenže za horizontem se do mne opřel silný protivítr a já musel šlapat i z kopce. Ty nadávky, co mi běžely hlavou, se sem nehodí...
A pak jednou do toho větru začalo i silně pršet. Pořádná průtrž mračen. Nejdřív jsem nadával ještě víc, ale pak jsem najednou pocítil, jak mně ty kapky omývají tvář a bylo to vlastně příjemné. Začal jsem se dívat na oba živly z jiného úhlu, snažil se jim porozumět, vcítit se do nich, až jsem se sám stal tím deštěm a větrem a celou tu jízdu jsem si začal nesmírně užívat. Vážně. Bylo to něco nadpozemského, jako když se duše spojí se svým zdrojem, v kterém jsou obsaženy všechny živly a vše je v rovnováze, kde láska a nenávist splynou v jedno a je to dokonalé.
Od té doby miluju "pozemské" živly a rozumím jim. Usměrňují nás, nastavují nám zrcadlo - ukazují, jací jsme a očisťují nás. A to vše v jediném, přítomném okamžiku. Žij tady a teď, staň se sám tím živlem, přijmi ho nebo tě v momentě rozdrtí silou tvé vlastní nenávisti.
Volba je vždycky na nás. Svět je skvělé místo pro učení a život sám je ta nejlepší škola.

Svět podle médií

15. února 2012 v 21:09 | Petr Hynek
Několik málo lidí se dohodlo, jak bude svět vypadat.
A svět tak vypadá.
Stačilo k tomu málo.
Ovládnout lidské myšlení za pomoci médií, která jim patří.
Lidé věří tomu, co vidí, slyší a čtou v těchto médiích.
Pomalu ale docházejí na to, že to všechno je podvod.
Postupně zase víc začínají věřit sami sobě.
A chtějí lepší svět - svět podle sebe.
Až se probudí většina, svět takový bude.
A tento magický rok 2012 má k tomu ty nejlepší předpoklady.

Jak zabít lásku prášky

4. února 2012 v 13:39 | Petr Hynek
Láska kdysi byla základní lidskou vlastností, citem, byla všude - a možná právě tohle byl ráj. Ale mnozí lidé se jí dobrovolně zřekli ve jménu mamonu, chtíče a moci. A když už sami nedokázali milovat, začali bránit v lásce i druhým.

A nemluvím o nějaké vzdálené historii. Ještě před pár desítkami let rozhodovali rodiče o tom, koho si smíte vzít a koho ne, většinou právě kvůli majetku a věnu. A někde se tak děje dodnes. Chci ale mluvit o jiné záležitosti, která je rovněž aktuální, pouze se o ní nemluví.

V ústavu mentálně postižených žil muž jménem František. Nebyl až takový blázen, byl jen trochu pomalejší v myšlení a hůře se vyjadřoval. Kolik takových lidí žije mezi námi. Ale jeho kdysi zavřeli rodiče do ústavu, tam mu sebrali občanku a od té doby měl nálepku "blázen". Problém byl v tom, že František se zamiloval. Rovněž do chovanky onoho ústavu. Měli se rádi. Jenomže na lásku v "blázinci" je příliš přísné embargo.

A tak František a jeho Růžena dostali nové prášky, potlačující základní lidské pudy a emoce. A pořád víc prášků. A silnějších. Ústav měl dobré "doktory". Chodili jako omámení, jejich stav se rapidně horšil, ale z pohledu vedení ústavu bylo zabráněno katastrofě. Vždyť se ta nemoc (rozuměj - láska) mohla rozšířit jako infekce mezi ostatní "blázny". Doslova jsem zaslechl tuto formulaci: "Šířilo by se TO jako mor!"

Kdo sakra jsme, že máme vůbec právo rozhodovat o druhých a potlačovat jejich elementární city, měnit povahu, vlastnosti, přirozený vývoj a zdraví? Kdo jsme, že si uzurpujeme právo bránit druhým v lásce, která jako jediná může změnit tento svět k lepšímu? Kde se v nás bere ta pýcha, jež nám zaslepuje oči, aby neviděly, co je správné a co už je za hranicí moci, která mění základní lidské svobody druhých ve prospěch vlastní?

Za zdmi, které nechceme vidět, se také odehrávají lidské příběhy, osudy, jež nechápeme, protože nám společnost nastavila měřítka a my žijeme a jednáme podle nich. Ale nejsme to také my, kdo žije za zdí? Zbořme ty stěny a žijme osobní příběh plný štěstí a lásky, kterou v nás potlačují druzí nejrůznějšími prášky - nařízeními, zákazy, příkazy, manipulací...

Chléb a hry ve 3D

25. ledna 2012 v 20:40 | Petr Hynek
Platilo to už ve starém Římě a platí to i dnes. Dejte lidem chléb a hry a budou vás volit a přestanou myslet na blbosti. Lid chce být klamán.

Jaké to ale byly hry tehdy a jaké jsou dnes?
Ve starém Římě se lid bavil zabíjením otroků v aréně. Bylo to kruté divadlo.
Ale na co se to dnes díváme v televizi? Stačí si pustit zprávy a vidíte zabíjení téměř v přímém přenosu. Ve válkách, ve škole, v letadle, na silnici... A kdo ty novodobé gladiátory vychoval? Opět mocní a bohatí tohoto světa, jen poněkud rafinovanějším způsobem. Důležité ale je, že lid se baví. Sedí u televize, kouká na tu hrůzu a chroupá přitom popcorn a pije pivo. Chléb a hry. Hry bohatých a mocných.

Ani po tisících let lidé neprohlédli tu faleš a dál se opíjejí rohlíkem. Lid chce být klamán. A tak klamán je. Je to pohodlné. Zvednout se z gauče a zařídit si svět po svém, to chce už trochu vůle a fištrónu. Ale kdo by se zvedal od televize a otvíral oči před opravdovou realitou, když je o tolik lákavější hledět na 3D projekci s brýlemi na očích...

Jak můj život visel na laně

21. ledna 2012 v 13:59 | Petr Hynek
Tak po čase zase jeden z osobních příběhů, tentokrát o tom, jak život může viset na vlásku. Nikdy jsem význam tohoto slovního spojení nepochopil více, než když mne kamarád vzal na horolezecký výstup na skálu vysokou asi 60 metrů.

No, horolezecká výstroj nebyla nic moc. Já měl na sobě kraťasy, tričko a tenisky zvané "číny". Kamarád horolezec lezl první a jistil mne shora. Tedy aspoň jsem si to myslel. Asi v pětatřiceti metrech jsem dolezl lano a najdu ho sedět v menší jeskyňce, jak si pročítá zápisky horolezců, kteří tu byli před námi.

"Ty mne nejistíš?," zeptal jsem se.
"Proč? Vždyť už ti to docela jde.."

A pak se to stalo. Po dalších asi deseti metrech jsem na skále uklouzl a padal dolů. Naštěstí teď už mne kolega jistil, takže jsem zůstal viset. A proč jsem v úvodu psal, že můj život visel na vlásku? Když jsme balili výstroj, kamarád se podívá na lano a říká - "Budu už taky muset koupit nové, tohle je nějaké zpuchřelé a otrhané..."

Od té doby po skalách nelezu. Ale zážitek to byl, to ano. Člověk si v té výšce na kusu provazu uvědomí ledacos.

Třeba jak je taky někdy dobré stát nohama na zemi :-)
Jak je dobré někomu plně věřit.
Jak je dobré spolehnout se i na toho, koho nevidíte nad sebou...

Za zahrádku do vězení?

19. ledna 2012 v 21:50 | Petr Hynek
Domácí zabijačka na veřejnosti už je zřejmě minulostí. Dohodli se na tom soudruzi z EU. Pokutu až 300 tisíc může napříště dostat každý, kdo by na zabijačku na svém dvoře pozval byť jen své známé či sousedy. Je to prý kvůli hygieně, ale nemusíme si namlouvat, o co bruselským soudruhům jde - o větší zisky ze svých řetězců.

Ale pozor, úředníci už mají na stole další normu. Zatím jde o návrh, podle kterého by se - cituji - zakázalo drobným pěstitelům a zahrádkářům, kteří nebudou mít příslušné certifikáty, registrace a nebudou splňovat ty nejpřísnější hygienické normy a nařízení, pěstovat jakoukoliv zeleninu a ovoce určené ke konzumaci.

Samozřejmě i tady jde v první řadě o byznys - budete muset koupit jejich zboží. Paradoxně prý chtějí zakázat zahrádky kvůli tomu, že půda může obsahovat vyšší množství různých škodlivých látek, těžkých kovů, které škodí lidskému zdraví. Ale jaké zboží dostanete v obchodě, to už se nedozvíte. Mohou nás hezky pomaloučku trávit a farmaceutické firmy opět budou vzkvétat.

Že je to všechno nesmysl? Ale není, tohle se skutečně v Bruselu řeší. A představitelé zadlužených států musí držet hudu a krok. V USA ostatně již opravdu soudně stíhali ženu, která si na své předzahrádce místo trávníku zasadila zeleninu, aby vylepšila rodinný rozpočet a stravu pro své děti...

Tak jenom doufám, že se nám ta unie rozpadne dřív nám její úředníci zakáží úplně všechno dobré a dosud normální...



Tyto fotky mé zahrádkya úrody jsou možná jedny z posledních. Opravdu bude pěstování čehokoliv na vlastní zahrádce ilegální?

Je třeba dobít baterky

14. ledna 2012 v 21:59 | Petr Hynek
Někdy je prostě třeba "dobít baterky", jak se říká.
Nevím, jakou máte "nabíječku" vy, ale mne spolehlivě dobíjí toto:
Slunce.
Procházka lesem v každé roční době.
Meditace (nejlépe právě v lese).
Jízda na kole.
Dobrá muzika.
Hezká knížka.
Setkání se zajímavým člověkem.
Pohárek dobrého vínka.
Atd.
O tom, jak se baterky v člověku vybíjejí, zase někdy příště :-)
A jak to máte vy? Dobíjíte se?

Roztáhni křídla a leť!

10. ledna 2012 v 14:39 | Petr Hynek
Na lyžařském zájezdu vysoké školy nebylo zrovna moc sněhu. Sbalili jsme padák (paragliding) do batohu a vyšlapali na na jeden hřeben v Tatrách.
"Jak se na tom lítá?," začal cestou nahoru můj letecký kurz.
"Prostě se rozběhneš, roztáhneš ruce a letíš," vysvětlil mi kamarád "instruktor".
"Aha," řekl jsem.
Nahoře mne navlékl do popruhů a strčil do mne. Nabral jsem vítr, ale asi z pěti metrů jsem spadl na zadek.
"Musíš natáhnout ruce takhle," ukázal mi jak. Tím výcvik definitivně skončil a já znovu vyletěl do vzduchu. Vlastně až tam jsem zjistil, co které lano dělá, když se za něj zatáhne, jak se zatáčí, stoupá vzhůru i jak se padá. Myslím, že jsem se taky modlil. Dopadl jsem lehce, asi jako když skočíte z židle na zem. Ale nepopírám, že si člověk může i nabít hubu. Když chytí špatný vítr, zatáhne za špatný konec, když se nedívá před sebe nebo když se do toho zamotá.
Trochu mi to připomíná samotný život.
Taky nedostanete přesný návod, ale teprve až "vzlétnete", musíte sami zjistit, co a jak.
Takže jak žít?
Prostě roztáhni křídla a leť...

Zvu vás na mejdan – za sto let!

4. ledna 2012 v 21:00 | Petr Hynek
Zvu vás na mejdan. Přesně za sto let.
Všichni, co teď tohle čtete, jste srdečně zváni!
Neptejte se kam, všechno se včas dozvíte.
Prostě přijďte. A přijďte všichni.
Bude to mejdan století.
A budeme se skvěle bavit, to vám zaručuju!
Budeme se bavit tím,
jak jsme před sto lety
s pocitem vlastní důležitosti a nenahraditelnosti
přemýšleli, jednali, mluvili a žili. Opravdu žili?
To se nasmějeme :-D
Tak platí? Za sto let to roztočíme
na nebeském mejdanu!
Kdybych to náhodou nestihnul,
tak za další stovku :-)

P.S. Dole v diskusi můžete nechat e-mail nebo mobil, co si berete s sebou...

Televizní ohňostroj trapnosti

1. ledna 2012 v 22:10 | Petr Hynek
Dívali jste se o Silvestru na televizi?
Já se normálně na televizi skoro nedívám, protože až na pár výjimek není na co.
Řekl jsem si, že udělám na Silvestra výjimku, když už jsem nikam nešel se bavit, nechť baví televize mne...
Zapnul jsem asi v jedenáct večer. A s otevřenou hubou jsem doslova zíral na ten ohňostroj trapnosti.
Přepínal jsem z jednoho programu na druhý s nadějí, že to bude jinde lepší. Nebylo!
Jediná myšlenka, které mne při tom všem napadla, byla: Oni snad z diváků v Čechách a na Moravě dělají opravdové blbce!
Přeji vám, ať v roce 2012, který může být pro většinu z nás přelomový, neztrácíte čas lacinou zábavou a informacemi, kterými nás chtějí oblbovat mocní, abychom neměli čas sami tvořit svoji realitu.
Neberte si nic osobně, nikoho nepomlouvejte, aktivně a s láskou tvořte svůj příběh, který je ve vašich rukách a hlavně ve vaší hlavě. Tvořte a žijte tak přítomný okamžik. Právě teď.

Smutných pár tónů

30. prosince 2011 v 20:50 | Petr Hynek
Těch smutných tónů pár
o marnivosti ztraceného času,
o podlých myšlenkách
a nenávratné době,
do rytmu vyhrává bijících zvonů,
jež na kostele vyzvánějí spásu, těm,
co dávno uloženi v hrobě,
ztracená flétna.


Hraje tiše,
jako když meluzína
opírá se do okenic.
Hraje váhavě,
jako když nalezené štěstí
vhazujeme zpátky do popelnic.

Hraje tajemně a hraje s citem,
vyhrává o touze a o ztracené víře,
hraje o všech lžích,
co denně servírujem' na talíře
sami sobě.

Tak přece přestaňme si hrát už na kuplíře
lidských myšlenek a citů
a raděj' rozhlédněme se už kolem nás,
co ztracených tu fléten vůkol smutně zpívá.

A přestaňme už pravdu věšet věčně na provaz,
vždyť právě o ní každá z fléten hraje.
A každá myšlenka nechť jako voda živá
zpívá s flétnou do celého kraje.

Tak poslechněme si ten jejich hlas,
těch smutných tónů pár
tak čekajících na odvaz.
Tak přece muzikanti - hrajte!

2012 předsevzetí

28. prosince 2011 v 15:19 | Petr Hynek
V neděli nám začíná rok 2012. Tento letopočet je spojován s mnoha proroctvími, která tady nechci rozebírat. Kdo hledá, najde. A hledá jen ten, kdo hledat chce. Do nového roku si obvykle dáváme různá předsevzetí a může jich být třeba právě 2012. Anebo taky jedno jediné - zvolit si život z té základní nabídky ŽIVOT x SMRT. Protože i rok 2012 je rokem volby.

Končí jeden astrologický rok, dlouhý zhruba 26 tisíc let, a začne nový. Konec mayského kalendáře 21.12.2012 ve skutečnosti neznamená konec světa, ale opravdu jen ten konec kalendáře. Ostatně vždycky na začátku nového roku pověsíme na zeď kalendář nový. A jaký bude ten nový astrologický rok, o kterém třeba Toltékové hovoří jako o věku šestého slunce? Tohle bude hodně na nás. Stali jsme se docela dost závislými na hmotě, majetku, finančním a ekonomickém systému, na dobrém jídle a pití, na zábavě a drogách ve všech jejich podobách.

Ale nový věk má přát spíše záležitostem ducha a srdce. A je na každém, jak se rozhodne. Duch vede k životu, hmota ke smrti. Rok 2012 je rokem volby. A už není na co čekat. Svět v této podobě se může zbořit jak domeček z karet. Jak tělo prosáklé rakovinovým bujením. Anebo se naopak může změnit v ráj na zemi, o kterém rovněž hovoří mnohá proroctví. Volba je na každém z nás.

Půlnoční flétna a anděl

24. prosince 2011 v 13:40 | Petr Hynek
Nedávno jsem v noci nějak nemohl spát, tuším byl úplněk, a to většinou nespím... Najednou mi přicházela na mysl slova tiché vánoční písně a slyšel jsem hudbu, snad příčnou flétnu. Zvláštní bylo, že ta slova byla nejprve anglicky, český překlad vznikl až potom ráno. A tak vám to sem hodím v tomto pořadí. Za anglikcou gramatiku neručím :-) A přeji krásné požehnané vánoční svátky, veselejší než tato píseň. Ale i ona v sobě skrývá naději a lásku. Andělé jsou s námi!

The midnight flute prayer

The thousands of candles, too many light
the thousands of prayers silently sound,
and the wind faded ' on a Christmas night,
the lights attrack an angel to this peace of ground.

The grave mother prays - Son my dear,
God help you, you left so soon.
Suddenly he turns with a fear -
Don´t be afraid, says angel under the moon.

He´s taking a little flute, struck midnight,
and begins to play a Christmas song, wow.
Silent night, holy night …
I love you - he wrote into the snow.

Finished the flute, such a wonderfull things,
the angel flew, woman stand in amazement on.
Even more there was heard fluttering wings.
It was playing from heaven her son, alone.

Ave, ave Maria.

Began to snow...


Půlnoční flétna


Tisíce svíček rozsvícených,
leckterá modlitba zazněla,
na Štědrý večer i vítr utich´,
světla sem přivábí anděla.

Na hrobu modlí se matka: Synu,
brzy jsi odešel, Bůh tě chraň."
Náhle se otočí a spatří, inu -
anděl jí podává ruku: Vstaň.

Vytáhne z kapsičky flétnu malou
a začne hrát smutnou koledu:
Tichá noc, svatá noc...
Mám tě rád - napíše do ledu.

Dohrála flétna, anděl zmizel,
žena tam v úžasu stojí dál.
Ještě je slyšet třepot křídel.
To její syn jí z nebe hrál...

Ave, ave Maria.

Začalo sněžit...

Vánoční dárky

20. prosince 2011 v 22:51 | Petr Hynek
Už máte nakoupené dárky? Byl jsem dnes v jednom supermarketu a nestačil jsem se divit. Tedy na to, jaká je prý v Evropě krize a jak jsme zadlužení, to vůbec nevypadalo. Vypadá to, že Ježíšek letos restituoval a nadělí nám toho dvakrát tolik než obvykle...

A víte, jaké se dávaly dárky dříve?

"Zvyk dávat dárky je starý jako lidstvo samo. Je to projev přátelství, lásky a úcty. Nadílka nebyla nijak bohatá a dárky měly hlavně na venkově spíše význam symbolický. Děti dostávaly jablíčka, ořechy, drobnou hračku. V některých rodinách dostávaly starší děti stříbrnou nebo zlatou minci, kterou jim ovšem rodiče hned uložili jako budoucí věno."

I maličkost potěší, když je darovaná z lásky. A právě ta láska by pod stromečkem neměla chybět v žádné rodině. Co by za ni daly sirotci, děti z ústavů, děti z neúplných a rozhádaných manželství, děti, které přišly o rodiče ve válce nebo kvůli nějaké katastrofě... Co asi dostanou děti ve válkou zničené Lybii, Afghánistánu a jinde?

Dnešní návštěva supermarketu mne přesvědčila, že se máme až moc dobře. Ale svět se může kdykoli změnit, stejně jako se již mnohokrát změnil v minulosti a mění se každým dnem. Jsme na to připraveni?

Jaroslav Dušek stojící bdící

17. prosince 2011 v 10:29 | Petr Hynek
Jaroslava Duška má většina lidí v České republice spojeného s komediálními rolemi. Ano, Jarda je skvělý herec, bavič, moderátor, ale možná už méně se o něm ví, že je také hluboce duchovní člověk. Jeho zřejmě nejznámějším představením v divadle Lávka, kde hraje, jsou Čtyři dohody, inspirované stejnojmennou knihou Dona Miguela Ruize, toltéckého filosofa a mystika.

Čtyři dohody - toltécké poznání vychází ze stejné základní jednoty pravdy, jako ostatní posvátné ezoterické tradice na celém světě. Je to prosté učení:
1. dohoda - Nehřešte slovem
2. dohoda - Neberte si nic osobně
3. dohoda - Nevytvářejte si žádné domněnky
4. dohoda - Dělejte vždy vše, jak nejlépe dovedete

Jaroslav Dušek je člověkem, který si dokáže vážit života i darů přírody. Vlastníma rukama si třeba postavil hliněný domek:
http://www.youtube.com/watch?v=DkS2V0wqwIg

Jaroslav Dušek mluví také s kameny:
(Dušek - Když kámen promluví)

Dvakrát jsem měl příležitost dělat s Jardou Duškem rozhovor a musím potvrdit, že je to jeden z mála lidí, kteří když nehrají (v divadle, televizi, filmu), tak si na nic nehrají... Tak prostě jsou sami sebou. Vážím si Jardy, za to co dělá. Za to, jaký je. Kdybychom měli takové lidi v čele států, asi by svět vypadal úplně jinak. Ale zatím je svět takový, jaký si zasloužíme.

Díky, Jardo.

Fotbal života

7. prosince 2011 v 15:59 | Petr Hynek
Za který tým tu na tom světě kopu?
Jen za ten svůj. Jen za sebe.
A tak tu nechám aspoň stopu,
než odejdu na střídačku, do nebe (?).

Stopa života...
 
 

Reklama