Články

Pařez

2. února 2011 v 21:15 | Petr Hynek
Žili byli lidé v jedné vesnici. Vesničani. Měli blízko do lesa, v kterém rostla spousta hub, ba i praváků, jak říkali bílým hřibům. A borůvek, brusinek, malin a všelijakých jiných lesních plodů. A taky tam našli dřevo do kamen. A hlavně tam byl přímo božský klid.

Byl tam klid. Než přišel on. Žil byl v jednom velkém městě v zahraničí, kam kdysi utekl před režimem. Když se režim změnil a on se dozvěděl, kolik u nás stojí půda a les, zasmál se, vytáhnul prkenici a ten les koupil. Stovky hektarů lesa.
Jenomže mu tam chodili vesničani.
"Víte, že je tohle můj les? Koupil jsem ho!," říkal jim výhružně.
"Chceme se jen projít, nasbírat trochu hub," nechápali dost dobře lidé z vesnice změnu, která se s "jejich" lesem stala.
"To jsou moje houby. V mém lese!", marně vysvětloval novodobý podnikatel.
Až jednou dostal nápad. "Ten les si oplotím!" A jak řekl, tak se i stalo. Nakoupil desítky kilometrů pletiva, nechal postavit kůly a natáhnout na ně drátěný plot. "Cha, cha, smál se, a máte po lese!"
Marně stáli lidé s košíkem a hrnečkem na maliny před touto novodobou "čínskou zdí", která se táhla až za obzor jak na jedné, tak na druhé straně vesnice.
Teď byl les opravdu jeho.
A tak pozval pár kamarádů ze zahraničí a společně postříleli zvěř. Ptáci raději uletěli, dokud nepřijde řada na ně. Stromy nechal porazit a dřevo prodal. Samozřejmě taky za hranice. Maliny uschly, podhoubí rovněž. "Máte po houbách," smál se vesničanům, těm buranům za plotem.
Sedl si na pařez a smál se na celé kolo. Byly to jeho pařezy.
Vesničané kroutili hlavou. Na houby jezdili desítky kilometrů daleko. Do lesa, který zatím nikdo neoplotil. Byly v něm stromy, chládek, houby, maliny, ptáci a božský klid.
A tak milý podnikatel skončil tam, odkud kdysi utekl. V Česku, za železnou oponou, kterou paradoxně nechal sám postavit kolem svého majetku. Ten příběh je pravdivý, vesnice leží kdesi v západních Čechách. Ale ruku na srdce, kolik takových plotů dnes a denně potkáváme kolem sebe a kolik jich sami stavíme. Kolem svých domů, zahrad, polí. Všechno oplotíme, pokácíme, vypleníme, až si nakonec unavení sedneme na pařez, který je sice náš, ale je to už jenom - pařez. A kolik takových plotů stavíme sami v sobě, kolem svého srdce, kolem své mysli, kam nikoho a nic nepustíme. Všechny dobré myšlenky, předsevzetí a úmysly pokácíme a vypleníme, až nakonec zůstane jen mrtvý pařez.
Ne stavět, ale bourat ploty je důležité. Jak k nám může přijít štěstí, když mu postavíme zeď? Jak chceme sami vyběhnout za štěstím, když máme kolem sebe železnou oponu? To právě ploty způsobují naši krátkozrakost, ztrátu perspektivního vidění světa, širokou otevřenost našeho srdce a naší mysli. Není divu, že lidé za nimi obvykle zůstávají sami.  

Plašítko

31. ledna 2011 v 21:36 | Petr Hynek
Říká se, že kam se nastěhují vlaštovky, tam přijde do domu štěstí. Jo, bejvávalo. Pěkná roubená chaloupka, došková střecha, oprejskaná fasáda jen tak nabílená vápnem, dřevěná lavička, hrnek mlíka od stračeny a nad hlavou poletující vlaštovky, co krmí svoje mladé v hnízdě přilepeném přímo na chaloupku. Tak tohle je idylka jako vystřižená z filmu pro pamětníky. "Hele, Jardo, ty ptáci už nám zase posrali parapet, udělej s tím něco!" Stokilová Věruška stojí, po ránu ještě nenalíčená, mezi dveřmi v županu, ruce v bok a obvyklý nasupený pohled. "A co jako, ty chytrá?" Jarda kouří ranní cigáro a listuje v raních novinách. "Kup si třeba vzduchovku, ty moulo, co já vím, hlavně ať už táhnou někam do lesa!" Betonová šeď panelů, osmi, dvanácti i vícepatrové bytovky se tyčí k nebi, po němž létají ptáci a hledají, kde by našli kus přírody. Obrázek současnosti. Roubené chaloupky jaksi vzaly za své, ale támhle na těch oknech by snad hnízdo taky drželo, co říkáte, holky? "Jardó, mě snad trefí šlak, koukej, oni si to snad chtěj' postavit na těch našich novejch plastovejch oknech…" "Neboj Věruško, koupím plašítko," uklidňuje Jarouš svojí milou. "Plašítko? Co je to za kravinu? Říkala jsem ti, ať koupíš vzduchovku a rovnou ty ptáky postřílíš!" Stokilová milá se tváří už opravdu výhružně. "Pochop, plašítka se budou bát, takže se našim oknům vyhnou a postaví si hnízdo třeba u Nováků. Počkej jak budou zuřit, to se nasmějem…" Jarda ví jak na to. Za oknem visí papírové strašidýlko. Cáry krepovaného papíru se míhají v jarním větříku s jediným cílem, vyplašit ty opeřené ďáblíky, co nemají nic jiného na práci, než srát lidem na nové, plastové parapety. A vyvést na svět mladé, další malinkaté ďáblíky. Shánět stavební materiál na stavbu hnízda v přelidněném moderním sídlišti není žádnej med. A hele, holky, támhle za tím oknem něco vlaje, vypadá to jako pírka, když to trochu přestavíme, slepíme a upravíme, to bude hnízdo jedna radost… Píp, píp, píp. Malé hladové zobáčky vykukují z hnízda na betonovém domě a dožadují se potravy. Máma už letí a něco má v zobáku, paráda. "Ne, to snad není pravda! Jardóóó! Já zastřelím tebe! Cos to koupil za šmejd, ty ptáci se toho tvýho vynálezu vůbec nebojí, ale ještě si z něj postavili hnízdo…" Věruška má na čele mokrý hadr, očividně jí není dobře. Hodně takovejch plašítek je všude kolem nás. A mají nejrůznější podoby. Přespříliš přísní rodičové, šéf v práci, politikové různých režimů, policajti a věčně brblající tchýně, učitelka ve škole a farář, co hřmí z kazatelnice každou neděli. Válka a padající bomby, hřmot letadel, terorismus a "rádobyboj proti terorismu", zbrojení, atomovky, chemické zbraně. Šílené krávy, šílené zprávy v novinách a televizi, kolikrát nás už jenom vyplašily? Zákeřné lidské i počítačové viry a boj proti nim. Na kolik takovejch plašítek dnes a denně narazíme a se staženým žaludkem hledáme trochu klidu. A kolik jich máme sami v sobě. Zákazy, příkazy, rozkazy, úzkost, strach. Jsme pořád z něčeho, kvůli něčemu a pro něco vyplašení. Je to strach z plašítek. Říká se, že kam se nastěhují vlaštovky, tam přijde do domu štěstí. Možná bychom měli jako ty vlaštovky rozbít všechna papírová strašidla kolem sebe a v sobě taky a začít na nich stavět. Svobodně, beze strachu žít, přivést na svět mladé a učit je, že plašítka jsou tady k tomu, aby si z nich postavili svoje hnízda. Pak může přijít do světa štěstí.
 
 

Reklama